Jakožto příznivce českého filmu mě nejnovější snímek autorské dvojice Hřebejk-Jarchovský zastihl ve stavu oscilace mezi nadějí a obavami. Vzhledem k tomu, že navíc téměř fanaticky obdivuji vše „šabachovské“, způsob s jakým Petr Jarchovský naložil s jeho dílem, představoval pouze větší („Pupendo“) či menší („Pelíšky“) zklamání. V žádném případě nechci na uvedené filmy házet špínu a bez znalosti předlohy bych k nim moc výhrad neměl, ale takhle bylo „Pupendo“ pouhým sebráním nosných fórů z několika nesouvisejících příběhů a jejich splácání do příběhu jediného. Na druhou stranu naději vzbuzoval návrat k vlastní tvorbě i spoluautorství scénáře s Janem Hřebejkem, tak úspěšně fungujících v „Pějme píseň dohola“ nebo „Musíme si pomáhat“, zatímco vstupem na půdu neprobádanou byl pak jejich vůbec první krok na pole současnosti. Suma sumárum ideální kombinace, jak našponovat očekávání diváka na míru nejvyšší, což ovšem také dokáže adekvátně prohloubit zklamání v případě, že je dílo nekvalitní. Ale co, laťku si autoři nastavili sami a tak s případným neúspěchem museli počítat. Po všem řečeném musím dodat, že horší volbu než Horem pádem jsem pro svoji recenzentskou prvotinu učinit nemohl. Není totiž nic jednoduššího, než nakydat hnůj na zasloužený brak. Takové dílo vede samo, nenutí přemýšlet o tématu a dovoluje vystavět recenzi na chybách, kiksech a ohavnostech. Nic z toho však není případ „Horem pádem“, proto se musím pustit do pokusu vyjádřit pocity z jednoho z nejlepších filmů, který jsem měl v poslední době šanci shlédnout.

Reklamní slogan snímek provázející bych zkrátil. Drama, které vás rozesměje je postačující charakteristikou, protože s komedií to věru nemá mnoho společného a to je jen dobře. Autoři se neubránili současnému klišé, vedenému utkvělou představou, že „bavit se“ znamená „smát se“, a tak do dramatu o silných a neveselých tématech vložili nůši fórků. Většinou jde o pokusy zdařilé, bohužel však místy prosvítají zrnka jednoduchosti. Z toho nejokatějším a nejtrapnějším je „humor“ jejž má vzbuzovat pokřivený vzhled a mluvený projev jednoho z hrdinů – Jiřího Macháčka. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale když se budu chtít pobavit nad přehlídkou idiotů s vadou řeči, počkám si v neděli na TELE TELE. Tady, myslím, se to dalo vyjádřit lépe. Ale jestli to lidi chtějí...

Naštěstí vše ostatní je dokonalé a to nejlepší představuje příběh. Přibližovat jej nebudu a ani bych to snad nedokázal, silný je totiž ve spojení maličkostí do celku. „Horem pádem“ je vynikající přehlídka námětů pro současnost. Aktuálních, nenásilnou formou předložených divákovi k posouzení a zakamuflovaný tou již zmíněnou kapkou humoru. Film nabízí pohled do několika sociálních skupin. Na jedné straně poctivý člověk, obtížený ovšem záznamem v rejstříku trestů, žijící se svou bulharskou družkou v postačujícím, leč nevábném činžovním bytě. Na straně druhé nahlédneme do zrestituované vily na Hradčanech, obývané rodinou stárnoucího profesora sociologie. Zatímco tady neokázalý přepych vkusně vytváří mladá přítelkyně se vzhledem zachovalé dámy, jeho manželka, překladatelka z ruštiny v důchodu, žije na Žižkově v domě obklopeném cikány a aby byl kontrast dokonalý, pije pivo a libuje si v kýči. A jako doplňek dvojice kapesních zlodějíčků s majitelem zastavárny, kde tito plody svojí „práce“ proměňují za hotovost. Třešničkou na dortu je vzájemné propletení postav, to jak se nevědomky setkávají a zase opouštějí, to jak si nepřímo vstupují do života a nechtěně se zásadně ovlivňují. Vše ve stylu pomíjivosti a náhody, s jakou se postavy ocitají v určitou dobu na určitých místech. „Kdyby“ tu nic neznamená. Prostě jsi tam byl a něčí peněženka uložená na neobvyklém místě může nasměrovat tvůj život naprosto jiným směrem. Takových momentů se ve filmu objeví hned několik a pozoruhodné je, že ani na moment nemáte důvod pochybovat o jejich logice. Nic násilného, vše do sebe parádně zapadá a když už se něco stane, tak přesně víte proč a jaké to může mít důsledky.

Aniž by o tom ve filmu padlo jediné slovo, asi nejdůležitějším vedlejším sdělěním je rasismus a xenofobie. Pokud byť jen jeden z těchto předsudků patří do seznamu vašich vlastností, určitě myšlenku na návštěvu kina zvažte. Nedostatek tolerance rovná se poloviční zážitek. Pochopení, že obě strany mají svoji pravdu a že ta skutečná neleží ani na straně zastánců čistého státu, ani v hlavách ochránců lidských práv a svobod, ale vždycky někde mezi, je totiž nutno najít samostatně. Film vám k tomu nabídne střízlivý pohled na to, že život přistěhovalců a občanů s jinou než bílou barvou pleti není vždy jednoduchý, ale že i sami si můžou za to, jak na ně okolí pohlíží.

Druhým tématem je kriminalita. Za vynikající považuji myšlenku, že kdo s čím zachází, tím může i sejít, ale zdaleka ne vždy. Scéna z policejní služebny je sice k smíchu, ale jen do doby, než si uvědomíte, jak hluboce pravdivé je, že zadržený má víc práv a jednodušší možnosti na jejich prosazení než policie. Nebo že i na policii (konečně jako všude jinde) jsou lidé, kteří raději problém nevidí, či bagatelizují, než aby ho seriozně řešili. Posléze zjistíte, že jediné co mele jistě jsou boží mlýny, ale i tady je naznačeno, že jejich rychlost může být zatraceně pomalá. Nedočkáte se zažitého standardu, kde všichni dobří jsou odměněni a zlí po zásluze potrestáni. Přesně jako v životě - někdy dostanou co proto špatní, jindy je spíš dobro trestáno a zlo odměňováno. A rozdělovník? Náhoda!

K tomu nejlepšímu bych zařadil i herecké výkony. Těžko volit hlavní a vedlejší role – spíš se jednotlivé postavy na plátně objevují více či méně. Jednoduše famózní jsou Jan Tříska coby profesor a jeho žena Emília Vašáryová. V jejich podání dostává rodinné setkání po letech přesně ten nádech, jaký mít má. Nepřehrávají, a přesto z toho cítíte, jak si lidé blízcí nemají co říct a na trapnost se dá brát nůž. Ostatní jsou „pouze“ skvělí. Jediný, kdo mi do té sebranky nepasoval, byl Pavel Liška. Možná je to jen můj pocit, ale mám za to, že ten člověk hraje všechno stejně. Rozdíl mezi komediální a dramatickou rolí u něj dělá textař, maskérka a kostymérka daleko víc, než způsob jakým postavu podá.

„Horem pádem“ pro mě představuje filmovou Monu Lisu. Ať se na něj díváte jakýmkoliv pohledem, vždy vám půjde naproti. Hledáte-li komedii nebo drama, pokaždé budete odcházet spokojeni. Kdo si chce pobrečet, svoje místo si najde, stejně jako ten, kdo hledá hlubší poselství. Dovedu si představit, že lidé budou odcházet z kina s rozdílnými zážitky a prožitky, ale žádný z nich by neměl trpět pocitem, že o něco přišel. Jenom zezadu se na obraz koukat nedá.